Holčičko. Ještě ses nenarodila, ale já mám pocit, že ti teď musím něco sdělit. Je 4.února 2017. Nejsem ani těhotná nebo tak něco. Jen mám ten pocit, že se jednou narodíš a já ti teď potřebuju tohle říct. Nikdy se neboj. Neboj se žádné z těch příležitostí, které ti život nabízí. Já jsem taky taková. A mám pocit, že tahle vlastnost se dědí. Život je plný spousty příležitostí, tak neseď v koutě a jdi jim naproti. Vím, že ty sedět v koutě nebudeš. Budeš objevovat, poznávat, budeš mě dělat pyšnou. Budu se o tebe bát, ale budu vědět, že jsi rozumná. Že objevuješ svět s opatrností. Že nesedáš na skútr, jako tvoje maminka, nevymeleš se a nepřijdeš o nehet (ale že to byla jízda!). Budu se o tebe bát, jako se o mě bojí moji rodiče. Ale vím, že z tvých dobrodružství budu zároveň nadšená. Nebo občas pojedu s tebou, pokud mě s sebou budeš chtít vzít. Budu se snažit, abychom byly nejenom máma a dcera, ale i kamarádky. Aby ses nebála za mnou s čímkoli přijít. Zároveň je mi jasné, že budeš tatínkova holčička. Budeme tu pro tebe vždycky oba. Miluj svoje rodiče. Jsou tu pro tebe, ať jsi štastná nebo ikdyž se ti občas něco nepovede. Protože, holčičko, to je úplně normální. Běž si za svými sny a nikdy se jich nevzdávej. Buď vytrvalá a měj pokoru. Strašně se těším, až ti jednou budu všechno vyprávět. Kde jsem všude byla a co jsem viděla, zažila, koho jsem potkala. A ty budeš sedět a poslouchat s jiskrou v očích a s nadšením. A já budu přesně vědět, co si myslíš. Že to jednou budeš chtít zažít na vlastní kůži. Budu v tobě vidět sebe. Protože tak se dívám já. Protože jsi moje dcera. Jsem dojatá a strašně se těším, až jednou přijdeš na svět a budeš ta nejkrásnější holčička. A ikdyž vyrosteš a budeš dospělá, budeš pořád moje malá Stela. Vždycky tu pro tebe budu, hvězdičko.
Tvoje maminka.